Jdi na obsah Jdi na menu
 


K účasti v osmém kole okresního přeboru družstev 2005/20O6 v šachu byli pozváni dva náhradníci poté, co mladí šachisté ze základního kádru se omluvili: já a Karel Ninger.Pro toho jsme jeli do nedalekých Morašic. Tam bydlí Karel desítky let a postupně se, jak opakovaně říkává, propracovává k titulu „nejstarší občan obce“. Toho času je na stříbrné pozici. Na rozdíl ode mne nabídku účasti k cestě do Kunvaldu přijal s radostí : vždycky rád cestoval. Od doby, kdy byla zrušena řada autobusových spojů z Morašic, se kamkoli dostává obtížně.
    Po prvých deseti kilometrech se ozval kapitán družstva Jan Motáček, že máme asi zpoždění : „mohl bys, Václave, jet rychleji?“ „Ale to snad ne,“ oponoval vlídně druhý nejzkušenější člen výpravy, pan Klejch , „je tu hezky. Nač kvaltovat “. Benjamínek výpravy, Petr Jonáš, který teprve za několik měsíců dosáhne důchodového věku připomněl své turistické znalosti oblasti : „ za támhletím kopcem je, myslím, odbočka k hradu. Nebo za tím dalším? No možná ne k hradu. Ale odbočka tam bude. Asi. Někam “. Motáček, co měl chřipku, jen nezávazně pokašlával. Zato Karel si vzpomněl : „rychle se říkávalo, rychle z Michle. To já jednou byl v Nuslích, to je vedle, služebně. A náš řidič se tam tak vožral, že jsme nemohli zpátky. Tak jsem volal na podnik, že se nám pokazilo auto. A co prej, ptali se, se v autě pokazilo? No já nevěděl, co v našem autě je, tak jsem řekl co mne napadlo. Něco jako tabulátor. On tomu vedoucí stejně nerozuměl. Ale když jsme se vrátili, tak byl malér, protože něco jako tabulátor prej nemá žádný auto. Půl roku jsem pak nebyl na služební cestě A pak, když jsme jeli do Prachatic do Písku – nebo do Strakonic? Ono je to blízko, a v Písku jsme bejvali moc rádi na noc, ve Strakonicích je zas ta věž hradu..“. Napadlo mne, jak by bylo hezké, kdybychom chvíli všichni mlčeli. Nejelo se mi snadno : v podhůří Orlických hor přibývalo ledu na silnici stejně, jako nervozity našeho kapitána.
      Do Kunvaldu, na kilometry protáhlé horské vesnice nedaleko hranic s Polskem, jsme přijeli o čtvrt hodiny později, a tedy s časovým hendikepem pro utkání. Nevadilo to, především pak právě náhradníkovi Karlu Ningerovi, který zvítězil ve dvanáctém tahu proti soupeři o snad 60 let mladšímu. Zvítězili jsme tři z pěti a s veselou se vraceli domů. Nejspokojenější byl šéf šachového oddílu Honza Motáček, kterému víc, než komukoli z litomyšlských šachistů záleželo na tom, jak se nám daří. Skoro zapomněl, že stůně. 
       V Libchavách, vesnici na asi polovině cesty, nás zastavila dopravní policie : „dobrý den, pane řidiči, vaše doklady, vystupte si, víte co ….- no vy se tomu snad smějete? “ Zamračil se strážce veřejného pořádku. Vystoupil jsem a vysvětlil. Policista se zamyslel. Podíval se dovnitř auta. Odtud se na něj nejistě usmíval Motáček a Klejch, rozpačitě tvářil Jonáš
a polozubým úsměvem zářil Ninger.. Dopravní policista se usmál taky.

      Vrátil mi doklady, upozornil na povinnost dodržování předepsané rychlosti a popřál šťastnou cestu. Asi jej k velkorystosti přimělo nejen naše dokonalé společenské vystupování. Možná také ocenil, že kolektiv dědoušů s průměrným věkem 67,5 let jede někam desítky kilometrů po zasněžených a ledovatých silnicích hrát šachy. Jen tak z plezíru. Že je to těší.

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

Obrazek